Expedice Jawa

Již týden se snažím uklidnit z hrůzy, kterou jsem při odletu zažila. Míšu již všichni znáte a víte že toho nakecá dost. Avšak co se týče mé cesty za ním, tak v této oblasti jsem mu slepě důvěřovala a to byla chyba. Zhruba každý den jsem se přes skype ujišťovala, zda je všechno v pořádku a opravdu v pondělí 6.7. v 16 hodin přijede na letiště v Aténách a vyzvedne mě s mými zavazadli. "Jojo, jasný. Furt se mě na to dokola neptej. Vše je zařízené, Vageli dokonce pojede se mnou. "

No, v neděli večer jsem dobalila a cca v deset hodin zapla PC, že se ho přeci jen ještě zeptám. Oznámil mi, že nastal větší problém. Auto, které si měl vypůjčit může jezdit pouze po ostrově a za delší trasy si účtují dvakrát tolik peněz. A Michal co?? – na to samosebou neměl. " Máš dvě možnosti: Buď pojedeš taxíkem na busák a potom 5 hodin busem, nebo zůstaneš přes noc na busáku a ráno ti jede vnitrostátní letecký spoj, " řekl. Jestli říkám že jsem dostala totální amok, je to ještě slabý. Už jsem se viděla jak běhám ve vedru po Aténách, sháním spoj a další info s 25 kilovým kufrem a kytrou a dalším báglem. Vědět že pojedu busem ve kterým se mi odmala dělá dost zle, tak nikam nejedu.

Celou noc jsem byla na prášky a řekla si že prostě nepojedu. Do toho se zapojili mí rodiče, že mě nepustí a že nechápou jak je Michal nezodpovědný, že svojí dceru rozhodně nenechají samotnou v cizím městě. No hádka na celou noc a ranní stávání v 6 hodin. Na netu jsem nakonec našla spoj, který jede jen tři hodiny a odjíždí v 16:30 hod, tak jsem si říkala, že to tam snad nějak doklepu, když už je vše zařízeno.

O Řekách opravdu platí, že jsou sice velmi ochotní, ale také velmi ukecaní a někdy neschopní sliby dodržet. (Asi jsem přišla na to, jaké má Michal předky). No zkrátka po děsivém letu, který měl 30 minut zpoždění mi bylo jasné, že bus nestíhám. Napadlo mě zkusit ho ještě chytit, ale ještě že jsem to neudělala. Dostala jsem info, že taxík tam jede 5 minut, ale že když to nestíhám mám jet radši busem, který je podstatně levnější. Tak jsem jela….….…a jela hodinu a půl mhd Atény. Prostě výborný. Když jsem zakotvila na autobusáku, zjistila jsem, že mi to opravdu ujelo a další bus jede za 4 hodiny. S těžkým kufrem jsem nebyla ani schopna dojít pro pití, či na záchod, natož hledat tu správnou zastávku. Objela jsem to třikrát dokola a ona zastávka byla nejzastrčenější co jde. Byla jsem totálně zoufalá. Neuvěřitelný vedro, dusno, žízeň, hlad, únava…..málem jsem tam exla. Až v buse, kterého jsem se nejvíce bála přišla úleva, když jsem konečně neměla u sebe zavazadla a jen se zabořila do sedačky a nechala na sebe foukat vzduch z klimatizace. Trošku jsem se prospala, koukala ven do tmy a poslouchala hudbu. Trošku klidu mi kazil tedy můj spolusedící – přičmoudlej a špinavej cigán bez kapesníku, který neustále popotahoval a šmudlal si nos rukávem :-) Zbývala půl hodina do plánovaného příjezdu a Michal mi psal, ať se připravím na to, že pojedu ještě minimálně dvě hodiny. Nevěřila jsem mu, pač v jizním řádu bylo jasně napsáno, že příjezd je ve 23:39 hodin. Hm, dojela jsem tam asi ve 02:10 :-/ Ke konci už jsem začala pochybovat o tom kam vůbec jedu. Dálnice se změnila v úzkou klikatou cestičku vedoucí v lesích. Myslela jsem že mě klepne, ale to nebylo z daleka to nejhorší. Ztratila jsem na Michala signál a když jsem mu psala, že už jsem na mostě (který spojuje ostrov s pevninou), zpráva se nedoručila.

Po vystoupení z busu jsem mu několikrát volala a nic. Všichni se už rozjeli a mí přátelé nikde. Začala jsem mít hrozný vztek a pak zase horzný strach co tam v noci budu dělat a kam půjdu. Naštětsí za cca půl hodiny se ozval a přijel s Vageliho holkou Becky :-) Vageli musel do práce a jeho neměl kdo vzít. Měla jsem takový vztek, že jsem se nebyla schopna s ním ani přivítat. To bylo slibů týkajících se organizace mého přítelu a vidíte jako to dopadlo.

Nicméně jsem tu, je tu nádherně a ke štěstí mi tu chybí jen kytara, kterou jsem kvůli tomu musela nechat doma:-( Aspoň vím dvě věci: Nikdy už nejedu přes Atény a nikdy se nebudu na nikoho spoléhat.

Petra