Expedice Jawa

Jak jsem přežil řeckou svatbu?

Začalo to nevinně. Dva dny před dnem „D“ přijela dodávka s třista židlemi, které jsem musel vyndat z krabice a „obléknout“.
Tuto neskutečně vyčerpávající praci jsem měl za pouhých šest hodin hotovou. Hned po té jsem se vrnul na zahradničinu,
což mě docela bavilo a začalo ještě víc, když jsem v jednom roští našel padesáti eurovou bankovku.
Jednalo se o ořezání palem, úklid staré trávy kolem apod. Když jsem měl i tuto práci hotovou,
zeptal jsem se šéfa, jestli bych si nemohl nechat ořezané listy palem pro výrobu střechy mé pergoly.
Ten samozřejmě přitakal a tak jem začal s připevňováním na můj motocykl. V první minutě snažení jsem se na jeden z listů napíchnul
a bodnul si ho dobré tři cm do nohy. V tom okamžiku ono místo ztvrdlo a já začal mít docela strach, jestli nebyl list jedovatý.
Zeptal jsem se šéfa a ten odpověděl, že jedovatý není a tím mě uklidnil. Je sice divný, že mám okolo už třetí den sedmicentimetrovou modřinu, ale věřím místním.
Nakonec jsem dostal ještě nějaké svatební jídlo a pro tento den raději skončil a šel domů.

Den před začátkem jsme rozestavili pódium pro nevěstu, ženicha a jejich rodiče.
Pomáhal mi Albánec „Jimmy“. (Nemůžu přijít na to, kde k tomu jménu v Albánii přišel).
Jimmy mluvil bezvadně řecky, já ne, takže jsme na sebe raději ani nezkoušeli mluvit, protože to prostě nešlo.
Postupně jsem začal přicházet na to, proč Jimmimu říkají TURBO. Něco, čemu se říká logika, by jste u něj nenašli.
Dostali jsme s Jimmim nový úkol a to: nalepit na zem koberec – jako taneční parket. Ze začátku mi to nepřišlo jako něco složitého,
ale Jimmi mě svým počínáním rychle přesvědčil o opaku. Památná věta mojí maminky: " Nejhorší na světě je srážka s blbcem,"
zde opravdu funguje stejně jako u nás doma. Po necelých čtyřech hodinách byl koberec nalepený a já měl nervy v gbeliku:-)
Ještě jsme natahali desítky židlí do sklepa a jiné zase nahoru a začal jsem být docela unaven. Kouknul jsem na hodinky a zjistil, že je už skoro jedna ráno. Na cestu domů jsem dostal to samé jídlo jako den předtím, ale už mi ani tak nechutnalo. Rychle jsem ho do sebe naházel a šel domů spát.

V den „D“ jsem jel do práce na desátou. Začal jsem rovnat stoly a židle a koukal, jak všichni na sebe ječí a řvou.
Po necelých dvou hodinách byly stoly a židle tam, kde měly být. Nandali jsme na ně ubrusy, příbory, talíře na zákusky a různé dekorace.
Rozdal jsem asi třístý příbor a začala mě bolet záda jaxviň. Ale zase mě hřál pocit, že uvidím kus opravdové řecké tradice. Zanedlouho mě šéf poslal domů, abych si trošku odpočinul. V tu chvíli jsem ještě nechápal jeho počínání, ale souhlasil a jel domů. Tam jsem se povaloval a jen tak napůl občas klimbnul. Nemohl jsem se dočkat až to všechno uvidím.

Bylo skoro devět hodin večer když jsem vstoupil do kuchyně a začal se ptát na práci.
Dostal jsem od šéfkuchaře cígo se slovy: „Teď kuř, já ti pak řeknu.“
Sledoval jsem proto muzikanty, kteří tahali dovnitř reprobedny a nástroje.
Po chvili začali ladit…. po půlhodině mě to však přestalo bavit, protože jejich ladění bylo nekonečné.
To už mě ale zavolal šéfkuchař, abychom na poslední chvíli přestěhovali stoly v kuchyni, pač jsme se tam všichni nevešli.
Pak jsme od něj dostali povel ať nosíme na stůl.
Do té doby tam byla naprosto normální atmosféra, ale během sekundy se mění v atmosféru podobnou dostihům.
Šéfkuchař se proměnil v žokeje, který na nás ječí jako smyslů zbavenej a slovy AlÁ a ELÁ nás pobízí k rychlejší práci. Po cca půlhodince jsme rozdali předkrm. Je to neuvěřitelné, ale muzikanti pořád ještě ladili.
Začal jsem toho mít docela dost. Pak přišla další vlna řevu a
začínáme nandávat na talíře hlavní chod. Nandat 500 porcí čehokoli je opravdu velkej nářez.
Šéfkuchař pořád ječel a já začal zvažovat variantu – jednu mu natáhnout a jít domů.

Na mycí linku se přinesly první „nedožerky“.
Bylo mi dobreku, když jsem viděl kilogramy sýrů, kterých se nikdo ani nedotkl, jak končí v popelnici.
Muzikanti začli konečně hrát. Po půlhodince jejich produkce zjišťuji, že to,
že ladili tak dlouho, nebylo zdaleka tak hrozné jako tohle.

Pro představu: Vybavte si asijskou tržnici u nás doma,
na ní vietnamce, který si právě pustil desetikilogramové závaží na nohu a ječí.
No a na druhé straně ulice je ZUŠ, kde se právě prvňáčci učí hrát na klarinet a saxofon. Tak zhruba takle to vypadalo,
akorát s tím rozdílem, že to celé netrvalo jen pár minut.

Nandaval jsem zákusky, které vypadaly víc než úžasně, ale bylo mi tak akorát na zvracení.
V kychyni se začala dělat obří kupa nedožerků a já dostal za úkol umýt ono špinavé nádobí. Byl to hroznej pohled.
Desítky kilogramů masa skončilo v koši. Myl jsem asi hodinu a každou chvilku se mi zvedal kufr o něco víc.

Ta banda blbů s hudebníma nástrojema, kterým se nedopatřením říkalo muzikanti,
se už jen předháněla, kdo vydá ze svého nástrouje delší a hlasitější sérii po sobě jdoucích disharmonických tónů.
Při poslechu zpěváka jsem marně vzpomínal na Aničku DAJDOU ze superstar, která snad byla proti nim naprostá hvězda.

Jsou tři ráno a ty hovada konečně přestali dělat ten hroznej rámus. Mám skoro všechno hotové a jdu domů zbytej jako pes.